Již od padesátých let minulého století se s úspěchem využívají radioaktivní plyny pro vyšetření ventilace plic. Nejprve v roce 1953 použili Knipping et al. plynnou směs s ¹³¹I a o dva roky později zavedla stejná skupina do diagnostiky plic ¹³³Xe (poločas rozpadu 5,27 h). Největší zájem o ¹³³Xe propuknul v 60. letech, kdy byla s tímto plynem provedena řada studií plicních nemocí. Díky tomu se ¹³³Xe stal rutinně používaným nástrojem pro vyšetření plic.

V roce 1968 Yano a Anger nastínili možnost využití ^81mKr pro plicní vyšetření. ^81mKr má sice poločas rozpadu pouhých 13,1 sekundy, ale je možné ho získávat kontinuálně z jeho mateřského nuklidu 81Rb (4,576 h) v radionuklidovém generátoru. Krátký poločas ^81mKr je překvapivě jednou z jeho výhod, neboť díky němu se výrazně snižuje radiační zátěž jak pacienta při vyšetření, tak personálu a nevzniká prakticky žádný radioaktivní odpad. Další výhodou ^81mKr je energie emitovaného γ záření 190 keV, která je z hlediska rozlišení pro SPECT kamery výhodnější než energie hlavní linky γ záření emitovaného ¹³³Xe (81 keV).

^81mKr je z mnoha důvodů velmi vhodným radionuklidem pro ventilační vyšetření plic při podezření na plicní embolii, obstrukční nemoc plic, rozedmu plic a další plicní onemocnění.